Církev utrakvistická

Utrakvismus, jehož stoupenci se označovali jako utrakvisté (utraquisté) či kališníci, je křesťanská konfese, která vzešla z husitství a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře.

V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve. Označení utrakvismus pochází z latinského sub "utraque specie", čili pod obojím způsobem. Přijímání pod obojím způsobem bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu Janova evangelia. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6.54)

Utrakvisté nepřijali teologické názory John Wycliffa, ani ty, které zastával Jan Hus, (kromě učení o církvi) svou teologii založili hlavně na patristice. (Patristika je studium křesťanské literatury a myšlení v období od 1. do 7. století. Na rozdíl od patrologie, teologické disciplíny, jež se zabývá jen teologicky významnou literaturou, studuje patristika všechny dokumenty tohoto období.) Naprosto podstatným bodem byla víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii. Členskou základnu tvořili tzv. umírnění kališníci a hlavní postavou byl Jan Rokycana, který byl zvolen zemským sněmem za arcibiskupa, ale nikdy nebyl vysvěcen.

Celou svoji existenci byla tato konfese pod tlakem z katolické strany a v průběhu 16. století při rozmachu reformace i pod tlakem reformních Luteránů a také Jednoty Bratrské, která posilovala svoje pozice hlavně mezi šlechtou. Existovalo několik nezdařených pokusů ze strany Luteránů i Jednoty Bratrské o další reformní posun u utrakvistů a jejich začlenění do reformního hnutí. Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské rekatolizace. Na rozdíl od členů i duchovních jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve zpravidla spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl teologicky i formálně blíže ke katolicismu, než protestantismu, jak jej formulovala reformace.

Hodnocení této konfese bylo v různých dobách rozdílné.

V období baroka (vrcholné protireformace) nebyla snaha vymýtit utrakvistické období z dějin, ale bylo poukazováno pouze na projevy radikalismu v husitství. Dokonce v dějinách utrakvismu hledal inspiraci osvícenský reformní katolicismus (např. Josef Dobrovský).

Naopak od 19. století nabylo převahu hodnocení negativní, kdy byl utrakvismus považován za nedokončenou reformaci a zbytečný kompromis (František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk).

V současnosti se k odkazu utrakvismu hlásí například Církev československá husitská a Starokatolická církev. Zvláště Církev československá husitská se prezentuje jako přímý pokračovatel utrakvismu a nabízí tzv. střední (třetí) cestu mezi katolicismem a protestantismem - viz publikace Zdeňka V. Davida Nalezení střední cesty - liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi. V českém překladu je vydalo roku 2012 nakladatelství Filosofia v Praze.