Ježíš a …
02.04.2019
Ježíš a Saducejové
Saducejové byla náboženská skupina, jejž učení se asi
nejvíce odchylovalo od učení Ježíše Krista. Odmítali ústní tradici, ale i nové
myšlenkové proudy přicházející z apokalyptiky. Jejich teologie byla zcela
neapokalyptická, nevěřili na zmrtvýchvstání, anděly, kladli důraz na pozemský
život a odplatu tady na zemi. Bohatství chápali jako výraz Hospodinovy přízně.
Od saducejů odlišovala Ježíše víra ve vzkříšení, zájem o život běžného člověka,
kritika Chrámu. Zejména jeho kritický vztah k Chrámu, jeho blízkost k učení
farizejů, jeho sociální angažovanost a naděje s ním spojované ho činily v očích
saducejů, kteří měli zájem na uchování statutu quo, nežádoucí osobou. Vedle
zásadní neslučitelnosti celkového Ježíšova postoje s postoji saducejů však
existují i určité shody s jejich kritikou farizejů a s jistou velkorysostí v
soukromém životě. Stejně jako Saducejové, byť leckdy z jiných důvodů, odmítá
Ježíš "tradice otců" tam, kde to vede k zatemnění původního významu Písma (Mk
7,9-13).
Ježíš a Farizejové
Svým výkladem Zákona byli Ježíšovi dost blízcí, i když
evangelia nám Farizeje představují jako hlavní Ježíšovy odpůrce. Jejich
interpretace Zákona byla Ježíšovu pojetí mnohem bližší než např. Esejců, neboť
brala ohled na situaci konkrétního člověka. Jako skupina nebyli ale Farizejové
zcela jednotní, byly mezi nimi různé školy. Jedna skupina se více orientovala
na rabínské pojetí Zákona, druhá se více blížila spíše apokalyptickému chápání,
očekávali nastolení Božího království. Ani Farizejové nežili v představě, že
Boha si lze dobrými skutky koupit. Rozhodnutí o přijetí člověka do "nebe" nebo
o odchodu do podsvětí náleželo podle jejich učení pouze Bohu. Za skutky lásky
považovali sycení a napájení potřebných, oblékání nahých, návštěvu nemocných,
pohřbívání mrtvých, těšení zarmoucených, pohostinství, výchovu sirotků,
vykupování zajatých Izraelitů. Ježíšův vztah k Farizejům lze označit za
protikladný. V mnoha ohledech měl s nimi shodné náboženské přesvědčení, v
jiných, zejména v aplikaci předpisů na konkrétní životní situace, se od nich výrazně
lišil. Stejně jako Farizejové hlásal Ježíš zmrtvýchvstání, sdílel s nimi víru v
anděly a zlé duchy v součinnost člověka s Bohem. Na rozdíl od Farizejů byl
Ježíš v dodržování sobotních a jídelních předpisů a očišťování mnohem
svobodnější a tradice otců nepovažoval za nezměnitelné. Naopak kladl mnohem
větší důraz na smysl těchto předpisů než na jejich doslovné dodržování.
Nesdílel s Farizeji ani představu naprosté výlučnosti na základě příslušnosti k
vyvolenému národu, i když své poslání chápal primárně jako poslání pro Izrael.
Přesto všechny tyto rozdíly byl Ježíš Farizejům zřejmě nejblíže.
Ježíš a Esejci
Šlo o radikální skupinu, která byla zaměřena především na
čistotu kultu, a to velmi radikálně. Esejci považovali nařízení Zákona za
absolutní, proto měla dodržování těchto nařízení přednost před potřebami
člověka. Důležitou roli hrálo mesiánské očekávání, očekávali dva mesiáše, a to
kněžského z rodu Áronova a královského z Izraele. Královský mesiáš (politický)
měl být na konec podřízen kněžskému. Esejci odmítali jeruzalémský chrámový kult
a provozovali kult vlastní, Rituální předpisy a rituální čistota hrály v jejich
teologii významnou roli. Studium Tóry tvořilo základ jejich spirituality,
příznačná pro ně byla detailní znalost Zákona a jeho radikálně konzervativní
výklad. Velký důraz kladli na dodržování sobotního klidu, a to až do extrémů. O
Ježíšově vztahu k Esejcům, nemáme nikde žádný přímý doklad o tom, že by s
nimi byl přišel do styku, že by někdy bezprostředně reagoval na jejich učení.
Ježíš se od nich zásadně odlišoval univerzalitou svého učení, hlásal příchod
Božího království slovem a skutkem jako nabídku Boží pro všechny. Rituální
předpisy ani studium Tóry netvořily centrum jeho hlásání a činnosti. Mesiánské
naděje, víra ve vzkříšení, důraz na posvěcení každodenního života, Boží láska a
milosrdenství, to jsou rysy, které Ježíše k Esejcům přibližují, ale zároveň ho
i oddělují, protože Ježíš toto všechno nabízel právě těm, kteří byli pro Esejce
nepřijatelní, nemocným, nečistým, hříšníkům a celníkům.
Ježíš a Zákoníci
Zákoníci netvořili žádnou samostatnou skupinu ve smyslu
nábožensko-politického seskupení. Šlo o znalce Zákona, kteří patřili jak k
farizejskému, tak saducejskému směru. Jejich funkce byla vyučovat a rozhodovat
ve sporech o výklad Zákona, bylo to tedy především profesní seskupení. Ježíš se
s nimi dostával do konfliktu v otázkách nauky a její aplikace na život své
autority, nicméně podle evangelií byli i mezi nim tací, kteří s Ježíšem
sympatizovali (Mk 12,28). Ježíš s nimi podle evangelií vedl různé debaty.
Ačkoliv byl on i Jan Křtitel nazýváni "rabbi", (později se tak nechávali
nazývat všichni učitelé Zákona) a měli s nimi společné to, že učili a měli
kolem sebe skupinu učedníků, lišili se od nich podstatně obsahem a způsobem
svého učení. Ježíš ani Jan se nezabývali jednotlivými otázkami výkladu Písma,
nýbrž zvěstováním Božího soudu.
Ježíš a Zélóti (respektive jiné radikální skupiny)
Základní ideou zélótského hnutí byl politicko-nacionální
mesianismus, země je svatá a patří Izraeli jakožto vyvolenému národu
Hospodinovu, proto přítomnost pohanů je jejím znesvěcením. Jeho příslušníci
usilovali o svobodu všemi možnými způsoby, tedy i za cenu oběti života
vlastního nebo svých blízkých. Ježíš a jeho učedníci a následovníci sdíleli s
radikálními proudy zájem o obyčejné lidi a naději do budoucnosti, že Bůh do
dějin "vítězně" zasáhne, resp. v osobě Ježíšově už zasahuje a nastoluje své
království. I Ježíšovo ukřižování a celý proces proti němu svědčí o tom, že byl
on a jeho učedníci vnímání jako souputníci těchto radikálních skupin. Přesto se
Ježíšovo hnutí od nich výrazně odlišuje, nenásilím, důrazem na lásku k
nepřátelům, nýbrž i svou otevřeností. Na rozdíl od radikálních, ať už
ozbrojených nebo neozbrojených reformních hnutí, která národní integritu a
identitu upevňovala vyostřením židovských specifik (kultovních, rituálních,
politických a kulturních), Ježíš a jeho přívrženci zastávali postoj otevřený.
Tím, že Ježíš kladl důraz na vnitřní obrat člověka, mohl oslovovat všechny.
Ježíš navázal na univerzalistické dědictví Starého zákona.
Ježíš a Jan Křtitel
Hnutí Jana Křtitele patří do opoziční vlny ve 20. letech 1.
století n. l. Bylo orientováno nikoliv přímo proti Římanům, nýbrž spíše proti
místním Herodovským knížatům. Vystoupení Jana Křtitele bylo orientováno proti
Antipovi a jeho dvoru, neboť představoval nábožensko-kulturní odcizení vzhledem
k normám života židovského národa. Jan Křtitel kritizoval způsob života horních
vrstev. Jeho poselstvím je zvěstování univerzálního Božího soudu pro Izrael,
kterému nemůže uniknout nikdo, kdo se neobrátí a nekoná pokání a nepřijme křest
obrácení na odpuštění hříchů. Touha po jeho křtu předpokládá vědomí nutnosti
očisty, obavu ze znečistění. Z okruhu jeho učedníků pravděpodobně vyšel Ježíš i
někteří z jeho následovníků. Mučednická smrt Janova jeho učedníky utvrdila v pravosti
jeho poslání.
