Mesiánské naděje judaismu
Král David - byl králem podle Božího srdce - podrobení se Boží vůli, chvála a lítost. Ve SZ příběh krále Davidova zaznamenávají První a druhá knih Samuelova, První kniha královská a První kniha letopisů. V té době židovský národ očekává mesiáše, který by vybudoval království. V králi Davidovi se to všechno zdá uskutečnit a naděje do něj vkládaná je veliká. Hospodin předpovídá Davidovi věčné potomstvo a syna. Každý proto pomazaný král z Davidova rodu slibuje symbol ideálního království, kde by ekonomická prosperita byla zároveň ukazatelem dobrého stavu duchovního.
První období je čas vzestupu od jeho pomazání prorokem Samuelem, coby mladého pastýře ovcí na betlémských stráních, přes jeho boj s bojovníkem Goliášem, ohrožujícím Izraele, až po jeho jmenování do osobní gardy krále Saula, jehož se také stal zetěm. V tomto období je už zřejmé, jak mocná jsou Boží obdarování. David dostal dar uvádět pokoj nepokojnému srdci krále, dostal dar odvahy a horlivosti pro Hospodina a dar vojevůdcovských schopností na válečném poli. Druhé období je období života psance a zbojníka. David se pro své obdarování stal velmi populárním u lidu a to budilo velkou nevoli krále Saula. Saul začal Davida pronásledovat, chtěje ho zbavit života. David se tak musel utéct do hor a před králem se ukrývat. Boží požehnání z něj učinilo přirozeného vůdce všech těch utiskovaných, kteří se k Davidovi přidali. Boží dar však u Davida neživí pomstychtivost a nenávist vůči králi, ale krále ctí a dokonce mu daruje dvakrát život, když se král dostane do jeho rukou. Třetí období je období, kdy Bůh sám způsobí, že Saul zahyne v boji a David se postupně stává králem celého Izraele. Dobude město Jeruzalém, kam přenese centrum říše. Říši upevní vůči nepřátelům a zavede v ní pořádek.
David se mnohokrát Hospodina doptával na konkrétní kroky svého života, kudy že má jít (1. Sam 23,1; 2. Sam 2,1; 5,19; 5,23). Když už se stal David králem, došlo ke státnímu převratu, kdy otěže vlády násilně převzal jeho syn Abšalon. David musel před ním prchnout, než se daly věci do pořádku, aby se vyhnul zbytečnému krveprolití. Při jeho útěku potkal muže, obdivovatele předchozího krále Saula a onen muž Davida velmi proklínal. Davidova stráž onoho muže chtěla usmrtit, David však s pokorou řekl, že jestli Bůh poručil tomuto muži proklínat, ať ho tedy nechají. Vždyť sám Bůh se Davida jistě opět brzy ujme (2. Sam 12,16).
Modlitba, ve které David chválí Boha za všechno, co mu způsobil v životě, nalezneme v 2. Sam 19-29. Když David nechal do Jeruzaléma přenést archu úmluvy, konala se veliká slavnost a ve slavnostním procesí sám král vyjadřoval svou radost před Hospodinem tancem před putující archou. Dokonce jeho žena mu vytýkala toto jeho "přehnané "náboženské chování, ale David se ohradil, že ví, před kým tancuje a co všechno mu Bůh způsobil v životě. Je tedy důvod k radosti (2.Sam 6, 21-23).
Ani Bohem velmi obdarovaný David nebyl ušetřen pochybení ve vztahu k Bohu. Jeho hřích zahrnující nemanželský vztah s Batšebou, ženou předního vojevůdce země Uriáše, vedoucí až k jeho vraždě je notoricky známý. Davidovi je hřích připomenut, on ho bez výmluv uzná a lituje ho. Přesto se snaží odvrátit hněv Boží. Když se mu to nepodaří ani skrze půst, statečně přijme své potrestání (2 Sam 12,13). Stejně tak zhřeší, když popuzen "duchem od Hospodina" v němž později spatřujeme ďábla, nechává sečíst svůj lid. Hospodin mu to vyčítá, jako nedůvěru v mocné skutky, které na něm v dobách předchozích vykonal. I zde se David kaje, tím, že uzná svůj hřích a raději chce, co se trestu týče, který si může zvolit, upadnout do ruky Boží, než lidské (2. Sam 24,14). V modlitbě také David přiznává před Hospodinem, že na rozdíl od Boha, jeho dům tak věrný není (2. Sam 23,5).
Mesiáš - Ježíš nikdy v souvislosti s vlastní osobou tento titul nevysloví. Mesiáš označuje osobu pomazanou, která je skrze své pomazání nějakým způsobem zasvěcena Bohu, od něhož obdrží své poslání. Souvisí ale též s hodností královskou, která se považuje za post božího náměstka. Ve starozákonním prostředí se s ním setkáváme též u kněží a patriarchů. V souvislosti s povoláním proroka Nathana je tento titul dáván do souvislosti s nastupující davidovskou dynastií. Každý král této dynastie je chápán jako jistý typ mesiáše, mající úkol realizovat plány, jaké s ním má Bůh. Je faktem, že mesiášská idea měla často politické anebo nacionální jádro, což kulminuje a dostupuje svého vrcholu právě v době Ježíše Krista. Na Ježíše je pohlíženo jako na pomazaného Duchem svatým a to ukazuje i několik míst Nového zákona. V několika situacích, které popisují evangelia, jej akceptuje, přestože se mu jinak vyhýbá. Poprvé při vyznání apoštola Petra, po svém zatčení před veleradou (Mt 27, 11- 14) a v rozhovoru se Samaritánkou (J 4,25). Zvláštní místo je pak (Mk 12, 35-37), kde přesvědčí farizeje, že mesiáš pochází z Davidova rodu. Ještě před velikonocemi jsou někteří apoštolové, zejména Petr a ostatní přesvědčeni, že Ježíš je Mesiáš. Na přímou otázku Ježíše, za koho jej apoštolové pokládají, odpovídá Petr s pevným přesvědčením: Ty jsi Mesiáš" (Mt 16, 16). Jde o jedno z nejdůležitějších míst v Novém zákoně, týkajících se nejen Ježíšova mesiánství. Mesiášské povědomí je probuzeno v posluchačích Ježíše i myšlenkou, že s ním přichází Boží království. Jedná se o hlavní Ježíšovo poslání. Kde je Ježíš, tam přišlo Boží království. (Mt 12-28) (Lk 17, 20-21). I evangelista Matouš si všímá, že Ježíšova činnost je naplněním mesiánských proroctví. Ježíš nepřichází Zákon anebo Proroky zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17).
Postupně do pozadí ustupuje starý smysl mesiánství, nahrazený významem daleko hlubším. Jeho poslání je větší a hlubší než pouze politické. Ježíš je Mesiáš utrpení a kříže, tedy ten, kdo může spasit lidstvo i svět.
