Starozákonní knihy z doby babylónského exilu

Doba exilu v Judsku je popsána v knihách Jeremijáš a Pláč (Jeremijášův pláč). Jeremijáš působil v Jeruzalémě. Naléhal na krále, aby se v nebezpečné politické situaci dobrovolně podvolil nové mocnosti, babylonskému králi, nespoléhal na svou sílu a na vratkou pomoc Egypta a okolních národů a nepokoušel se o vzpouru proti Babylonii. Apeloval především na obrácení a návratu k Bohu, na důvěru v něj, nikoli v člověka, a na přijetí "trestu", který se zatím projevuje jen ve vazalství. Jeho rady však nebyly vyslyšeny, Judsko povstalo proti Babylonii a bylo zničeno.

Situaci v exilu popisuje kniha Ezechiel a Daniel.

Ezechiel byl po dobytí Jeruzaléma Nabukadnezarem II. spolu s králem Jójakínem a ostatními izraelskými vzdělanci odveden do babylonského exilu. Usadil se u průplavu Kébar nedaleko Babylónu. Zde se mu v samotě dostalo vidění a pověření, aby se stal "strážcem Izraele" (Ez 3,17). Ezechiel v knize skutečně vystupuje především jako "pastýř", který se snaží povzbuzovat vyhnance a posilovat je jako společenství. Svá většinou chmurná, hrozivá vidění líčí Ezechiel velmi barvitě, v překvapivých a často obtížně srozumitelných obrazech.

Kniha Daniel odráží situaci a události na babylonském dvoře. Daniel, byl židovským zajatcem, který se vypracoval na jedno z vedoucích míst v babylonské říši. Byl prorokem a od Boha dostal dar vykládat sny. Danielovy apokalyptické předpovědi jsou předobrazem příchodu Mesiáše, a to buď kvůli zvěstování spásy, či na konci věků. Proto od raných dob křesťané vykládali tuto knihu jako mesiášské proroctví o Ježíši Kristu, jak je patrné např. ze 7. kapitoly knihy Daniel, vidění Syna člověka, které často citují novozákonní texty a zvláště Zjevení Janovo.